„Mohli jsme pro vás sestavit normální vládu. A krásnou! Ale my jsme řekli: Ne…“ Možná jste tuto parodii reklamy společnosti Vodafone někde viděli také. A dost možná jste si také řekli, jak tenhle vtípek přesně vystihuje českou politickou situaci. A nejen ji… Bohužel, dokonale také vystihuje přístup, se kterým současná politická garnitura přistupuje ke svým voličům – tedy k nám.

Nikdy nekončící vzájemný boj politických stran i samotných politiků je běžnou součástí života všech demokratických zemí. Každý se snaží prosadit svou a na hledání kompromisů jsou ochotní přistoupit teprve v okamžiku, kdy všechny ostatní možnosti selžou.

Přes všechny rozpory se ale politici – alespoň zpravidla – snaží vždy dodržovat alespoň základní pravidla „boje“. Výjimky se samozřejmě najdou. Obvykle ale zvítězí zdravý rozum.

Jsou ale situace, kdy i zdravý rozum selhává. Zvláště v okamžiku, kdy hlavní roli začne hrát uražená mužská či ženská ješitnost. S pocitem, že nám někdo ublížil, se těžko vyrovnáváme všichni. A když je někdo přesvědčen o své nenahraditelnosti a dokonalosti, prohru vydýchat nedokáže.

Přesně o tom je současná česká politická situace. Jeden politik, místo aby chlapsky uznal svou porážku a umožnil tak svému úspěšnějšímu soupeři znemožnit se, bude raději škodit. Ví totiž, že druhá strana raději ustoupí.

Místo, aby souhlasil s vypsáním předčasných voleb, tedy opakováním přímého souboje, raději volí rány pod pás. Mnozí lidé je klidně přehlédnou. Někteří ho dokonce budou pasovat na statečného reka, který nepodlehl a škodil, dokud to šlo. Zákeřnost a neférovost se totiž v našich zeměpisných šířkách odpouštějí mnohem rychleji, než férová a čestná prohra.

Ano, politici pro nás už dávno mohli sestavit krásnou a především funkční vládu. Místo toho se ale raději zakopali na svých pozicích a čekají, kdo první podlehne všeobecnému tlaku – a ustoupí.

Z poraženého se tak snadno může stát vítěz. Sice ne zrovna férovým způsobem, ale kdo se na něco takového ohlíží. Dějiny si nepamatují, za jakých okolností vítězové své vavříny získaly. To není až tak podstatné. Pamatují si ale jejich jména. A zapsat se do dějin chce skoro každý. Někomu stačí, když ví, že na něj budou v dobrém vzpomínat jeho nejbližší, jiný potřebuje širší publikum.

A co my, voliči? Nic! Na nás totiž vůbec nezáleží. Ani jedné, ani druhé straně. Důležité jsou pouze zájmy úzké skupiny lidí, kteří „mají vliv“ a rozhodují o bytí či nebytí „hrdinů“. Snad se to časem změní.

Vládu jsme podle optimistických předpovědí měli mít do Mikuláše. To už asi nestihneme. Tedy pokud nepoužijeme klasickou odpověď: „Nikdo neřekl do Mikuláše kterého roku…“

Držme si palce – blíží se konec roku a protože vláda v brzké době asi nevznikne, může se snadno stát, že do dějin se nezapíší jen dva „kohouti“, kteří se nemohou dohodnout, jak si rozdělí jedno nevelké smetiště, ale celý národ – národ, který nedokázal svým politikům říct: „A dost!“

Psáno pro server Tachov.cz.i{content: normal !important}

A je to tady zase. Před pár dny jsme odtrhli předposlední list kalendáře a rychlostí blesku se blíží konec roku. Přichází čas bilancování, ale také plánování. A také čas vánoc. Příležitost sejít se s našimi blízkými a šance udělat radost všem, které máme rádi.

Vánoce „vtrhly“ do našich životů už před nějakou dobou. Ale teprve se začátkem prosince přichází opravdová a nefalšovaná vánoční atmosféra. Města jsou ozářená slavnostní výzdobou a ze všech výloh na nás útočí výhodné a ještě výhodnější vánoční nabídky.

Jediné, co letos předvánoční atmosféru trochu ruší, je počasí. Teploty spíše podzimní, po sněhu ani památky. Jinak ale zůstává vše při starém… Tradice jsou tradice a i v dnešní hektické době si většina z nás nenechá ujít jednu z mála příležitostí užít si konec roku tak, jak si to pamatujeme z dětství.

Vánoce jsou ideální příležitostí k vylepšení mezilidských vztahů. Romantika, která se s nejkrásnějšími svátky roku pojí, působí snad na každého. I s mnoha „tvrďáky“ dokážou „zamávat“ způsobem, který by si nikdy dobrovolně nepřiznali.

Prosinec je vůbec zvláštní měsíc. I když se na první pohled od svých jedenácti starších „bratříčků“ příliš neliší, má – tedy alespoň pro mne – příchuť něčeho mimořádného. Trochu nostalgického, ale přesto milého a příjemného. Možná to způsobuje očekávání, co nového přinese přicházející nový rok. Snad i zvláštní atmosféra, která zejména v podvečer doslova tryská ze slavnostně vyzdobených ulic.

Prostě je to tady a nic na tom nezměníme. Takže neváhejte a užívejte si… Další příležitost budete mít zase až za rok.

Psáno pro server Tachov.cz